Rozhovor pořídil Verkkolehti Sarastus v předvečer finské konference Awakening, konané 6. dubna 2019.
VS: Aktivně působíte i v projektu Intermarium. To bylo původně myšlenkou vrchního velitele polských ozbrojených sil Józefa Pilsudského, s cílem vytvořit unii zemí střední a východní Evropy. Nyní se nacionalisté ze střední a východní Evropy snaží tuto myšlenku oživit jako alternativu k EU i takzvané Euroasijské unii. Můžete nám k tomu říct něco víc?
OS: V meziválečné Evropě existovaly tři podobné koncepce Intermaria, o všech podrobněji informujeme v materiálech Podpůrné skupiny Intermaria. Tento mezinárodní projekt inicioval Andrej Biletský, zakladatel a první velitel Azovského pluku a vůdce Národního sboru. První koncepce Intermaria (Międzymorze) byla „dítětem“ polského státníka a maršála Jozefa Pilsudského, druhá byla Černomořská doktrína ukrajinského geopolitika Jurije Lypy, zavražděného NKVD. Třetí baltsko-černomořská bývá připisována lotyšskému generálovi Peterisu Radziņšovi. Ten byl také ve vrchním štábu armády ukrajinského hetmana Pavla Skoropadského a pak i v armády Ukrajinské lidové republiky vedené Symonem Petljurou. V tomto ohledu byl poměrně jedinečnou postavou z hlediska formování regionálního povědomí, jelikož byl současně lotyšským i ukrajinským vlastencem. V současné době aktivně spolupracujeme s lotyšskou vládní stranou Národní aliance a také Společností generála Peterise Radziņše a vzájemně navštěvujeme své akce na Ukrajině i v Lotyšsku.
Zajímavé je, že i když všechna pojetí spojuje přesměrování geopolitické osy ze směru „západ-východ“ k tradiční severojižní evropské ose, složení Intermaria se u Pilsudského, Lypy i Radziņšova lišilo. Lypa se zaměřil na země u Černého moře, spojil Ukrajinu s jejím „nárazníkem“ Běloruskem. Polsko pak vnímal jako součást baltského regionu. Radziņš zahrnul do Baltsko-černomořské unie státy ruského impéria, tedy pobaltské státy, Finsko, Polsko i Ukrajinu. Radziņš stejně jako Pilsudski očekával hrozbu ze strany Ruska i Německa (zato ukrajinský hetman Skoropadský byl v první světové válce německým spojencem), ale na rozdíl od Pilsudského (a stejně jako Lypa) považoval Radziņš za zemi zodpovědnou za budoucnost regionu Ukrajinu, ne Polsko. Podobně jako Lypa doplnil Pilsudski nadnárodní projekt Intermaria o myšlenku rozdělení ruského impéria na možné nástupnické národní státy: pomocí doktríny „prométheismu“. Na rozdíl od Radziņše Pilsudski nezahrnul do své vize Intermaria Finsko, ale oba s Lypou tam řadili Rumunsko. Pilsudského verze Intermaria, rozšířená o středoevropské státy (Jugoslávii, Maďarsko a Československo), se stala základem moderní vize Intermaria jako Jadersko-baltsko-černomořské unie.
V roce 2015 byl projekt vzkříšen nově zvoleným polským prezidentem Andrzejem Dudou, který během svého inauguračního projevu navrhl založit skupinu Jadransko-balticko-černomořského partnerství. Přibližně v téže době chorvatská prezidentka Kolinda Grabar Kitarovičová ustanovila Jadersko-baltsko-černomořskou skupinu, složenou z 12 členských států EU. V roce 2016 se na Dubrovnickém fóru skupina ABBS transformovala v Iniciativu Trojmoří. Jedna z tamějších panelových diskusí nesla název „Posílení Evropy propojením severu a jihu.“ V roce 2017 se Donald Trump zúčastnil summitu Iniciativy Trojmoří ve Varšavě a vyjádřil zde svou politickou podporu Polsku, jakoby v aktu odporu vůči příslibu Emanuela Macrona uvalit na Polsko sankce za jeho odmítání imigračních kvót. Trump Iniciativě Trojmoří přislíbil také finanční pomoc a tím poprvé vdechl tomuto projektu život.
Společně s Visegrádskou čtyřkou (jejímž nejmenovaným pátým členem je Chorvatsko) lze Iniciativu Trojmoří považovat za autonomní v rámci EU, i když se oficiálně mluví o hlubší integraci. Existuje pouze jediný scénář umožňující vybudovat Intermarium od nuly a to vojenský. Jinak navrhujeme realistickou strategii kroku za krokem „od autonomie k suverénnímu vojenskému a politickému bloku“. V počáteční fázi lze spolupracovat také s pravicovými reformisty EU.
Doporučujeme cenné zkušenosti Severské rady (?Nordic Council) jako nejlepší model pro první fázi regionální integrace. Finsko je členem tohoto uskupení, takže jistě víte, že se jedná o mezinárodní orgán koordinující vládní spolupráci mezi severskými zeměmi s cílem zvýšit konkurenceschopnost regionu a efektivněji společně řešit ekonomické, ekologické i další otázky. Stejně jako předkládaný prostor Intermaria se i Severská rada skládá ze zemí náležících k různým vojenským a geopolitickým celkům: Norsko a Island jsou členskými státy NATO, ale nikoli EU. Švédsko s Finsko jsou v EU, ale nikoliv v NATO. Dánsko pak je členem EU i NATO.
Stejně tak i pobaltské státy, Maďarsko, Polsko, Rumunsko atd. jsou členskými státy EU i NATO. Klíčovými zeměmi, nezbytnými pro udržitelný rozvoj Intermaria, jsou nezávislá Ukrajina a Bělorusko, které se v současné době pokouší vyhnout smutné budoucnosti jedné ze zemí Ruské federace. Model Severské rady však těmto zemím ukazuje, jak spolupracovat bez ohledu na formální členství v rámci společné mezinárodní praxe paralelní nebo multivektorové geopolitiky. Velká estonská strana EKRE, která do svého stranického programu zahrnula ustanovení o strategickém směřování k rozvoji Intermaria mimo kontext euroatlantické spolupráce, je dobrým příkladem velice moudrého a dalekozrakého přístupu.
Finsko je v mnoha ohledech hraniční zemí (je jak pobaltské, tak skandinávské, jak evropské tak ugrofinské, jak západo-, tak i východoevropské a tak dále). Vůbec pak nezmiňuji paralely mezi finským a ukrajinským národně-osvobozeneckým bojem. Finsko zastává velmi důležité místo v geopolitickém programu Národního Sboru a Podpůrné skupiny Intermaria. Krom toho má blízko i k ugrofinským národy Ruské federace, takže jeho geokulturní vliv je značný.
Zatímco se země střední a východní Evropy pokoušejí zpochybnit model EU „centrum – periferie“, Ukrajina má legitimní důvody k tomu, aby k úkolu regionálního znovusjednocení přistoupila hlavně z obranného hlediska. Vojenský vzestup Ruska nemohou země regionu ignorovat: Například Lotyšsko dnes silně pochybuje o zásahu NATO v případě opakování donbaského scénáře v některých lotyšských městech, kde již dnes převládá rusky mluvící „menšina“. Před deseti lety by takovéto pochybnosti o všemohoucnosti NATO nebyly v Lotyšsku možné. Ale reakce Západu na anexi Krymu v roce 2014 a krize v NATO jasně ukazují, že tyto země ochotně přivřou oči před hybridní válkou. V roce 2008 se mnozí domnívali, že odmítnutí NATO přijmout Gruzii jako členský stát je jasným gestem vůči Rusku, aby Gruzii napadlo a nastolilo tam svou loutkovou vládu. Jinými slovy je to již dlouho, co byl tento region ponechán svému osudu, což je obzvláště zřejmé nyní, po zhroucení euroatlantické solidarity.
Ukrajina se proto může snadno stát spouštěčem znovuvyzbrojení regionu a nakonec i obnovy celoevropského bezpečnostního systému či vytvoření jaderného štítu střední a východní Evropy. V tomto směru jsou si velmi podobné vývoj na Ukrajině a v Japonsku: po druhé světové válce Sovětský svaz anektoval „severní území“ Japonska, Kurilské ostrovy. Až v důsledku nové vlny napětí v Severní Koreji umožnily USA přezbrojení Japonska tím, že fakticky pacifický region opustily. Ukrajina sice neprošla tak radikální pacifikací jako Japonsko, v roce 1994 se však dle Budapešťského memoranda vzdala třetího největšího jaderného arzenálu světa výměnou za „bezpečnostní záruky“ a „uznání politické suverenity a územní celistvosti“ ze strany USA, Spojeného království i Ruské federace (později se připojily také Francie s Čínou). Jedna ze signatářských zemí, Rusko, napadla Donbas a připojila Krym. Je samozřejmé, že vojenská spolupráce v regionu a modernizace armády jsou vítány na všech úrovních ukrajinské společnosti.
Dobře si pamatujeme, že v minulém století se Západ, reprezentovaný především zeměmi Dohody, zajímal o východní Evropu pouze ve smyslu cordon sanitaire a nárazníkové zóny. Na pozadí rychle se měnících ukrajinských vlád bylo Polsko zvoleno coby poslední pevnost Západu. Brzy bylo ale obětováno Třetí říši a Sovětskému svazu, stejně jako Ukrajina. Dnes se toho změnilo jen málo, takže ti, kdo hovoří o západním imperialismu na „velké šachovnici“ Zbigniewa Brzezinského, zapomínají na prostý fakt, že EU i NATO daly jasně najevo, že Ukrajina není v jejich mezinárodních strukturách v příštích 20 letech vítána. Antiukrajinské Minské mírové dohody a Morelův plán umožnily v okupovaných zónách Ukrajiny volby bez předchozího obnovení ukrajinsko-ruské hranice. Ukrajinské úřady je odmítly uznat až po desetitisícové demonstraci Národního sboru před parlamentem. To vše je jen dalším důkazem toho, že Západu dnes záleží na osudu východní Evropy ještě méně než ve 20. století. Považujeme to však za jedinečnou historickou příležitost k obnově geopolitické subjektivity Evropy a v tomto ohledu velkou výzvu vlastně vítáme.
Strategií Podpůrné skupiny Intermaria je nastartovat spolupráci vládních struktur v regionu s nevládními organizacemi sympatizujícími s myšlenkou Intermaria, následně vytvořit alianci stran v regionu sdílející tento geopolitický kurz (například lotyšská Národní aliance, estonská EKRE a ukrajinský Národní sbor). Až se tyto subjekty dostanou k moci, chceme společně vytvořit mezinárodní meziparlamentní orgán podobný Severské radě a nakonec zřídit i konfederaci suverénních evropských národů, Intermarium. Tuto strategii realizujeme prosazováním projektu Intermarium na Ukrajině, v regionu i mimo něj, neutralizací potenciálních etnických konfliktů v oblasti nebo pořádáním každoročních vědeckých a praktických mezinárodních konferencí za účasti zástupců vládních a obranných struktur zemí regionu.
Podpůrná skupina Intermaria byla založena v roce 2016 vůdcem Národního sboru Andrejem Biletským. Upořádala již tři mezinárodní konference za účasti zástupců z Běloruska, Polska, Ruska (Kaliningradu), Chorvatska, Lotyšska, Litvy, Estonska, Gruzie, Slovenska a samozřejmě Ukrajiny. Na její úvodní konferenci byli přítomni rovněž vojenští atašé z Maďarska, Rumunska, Litvy a Polska. Kromě toho jsme na třetí konferenci Podpůrné skupiny Intermaria nastínili plány budoucí spolupráce v oblasti bezpečnosti s Damianem Dudou, zástupcem Akademické legie, což je organizace zřizovaná polským ministerstvem národní obrany a navázali spolupráci s chorvatským brigádním generálem Brunem Zoricou. Ten slíbil, že nám pomůže s rozvojem ukrajinské cizinecké legie. Tyto plány se budou realizovat již v tomto roce (2019) v dubnu na Security Foru v Lublinu a „chorvatská“ část později na zářijové konferenci Intermaria v Záhřebu. V současné době vytváří chorvatské nacionalistické strany ve vládě koalici a ta bude pořádat i tuto akci. Kromě toho právě Chorvati otevřeně přiznávají, že jejich boj za nezávislost neuspěl ani tak díky pomoci Západu, jako spíše díky „odolávání“ jeho požadavkům.
Dalším významným rozdílem naší vize Intermaria oproti konceptům z minulosti je i panevropská perspektiva. O ní aktivně diskutujeme také se sympatizanty ze západní Evropy, které Intermarium zajímá jako možná platforma pro obnovu Evropy coby supervelmoci.
VS: Některé státy střední a východní Evropy mají dost komplikované historické vztahy. Například polští a ukrajinští nacionalisté řešili hluboké vzájemné spory před a i během druhé světové války. Vyvolává tato minulost nedůvěru a ztěžuje spolupráci i dnes?
OS: Řekla bych, že všechny evropské národy mají v historii svá citlivá místa, proto jsme přijali slogan, podle něhož bychom se měli dívat spíše do budoucnosti než do minulosti, a soustředit se tak raději na „futurologii“ než všemožná bolavá místa dějin evropských národů. Je pravda, že Ukrajinci vedli osvobozenecký boj proti Polsko-litevské unii a že krvavý etnický konflikt 20. století stále vrhá stín na moderní ukrajinsko-polské vztahy. Existuje ale i důležitý precedent pro polsko-ukrajinskou spolupráci v rámci Intermaria. Vojáci vedení Josefem Pilsudským na polské straně a Symonem Petljurou na ukrajinské v roce 1920 úspěšně podnikli společnou ofenzivu proti bolševiky obsazenému Kyjevu. Operace nesla oficiální označneí „Za naši i vaši svobodu”. Bohužel už v roce 1921 bylo Polsko donuceno podepsat mírovou smlouvu s postupujícími Sověty, což ukončilo boj Ukrajinské lidové republiky za nezávislost. Brzy následovala další, tentokrát ale negativní historická lekce o důležitosti regionální jednoty: poté, co byla Ukrajina v roce 1921 rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz, bylo i Polsko samotné v roce 1939 rozděleno mezi Třetí říši a SSSR.
Konflikt mezi Ukrajinou a Polskem vypukl ve čtyřicátých letech na sporném území východní Haliče, kde Polsko neposkytlo převažující ukrajinské populaci kulturní autonomii. Zprvu šlo o typický násilný střet rolníků, ale v pozdější fázi konfliktu vstoupily do hry polská Zemská armáda i Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) a její vojenské křídlo OUN-B (Organizace ukrajinských nacionalistů v čele se Stepanem Banderou). OUN-B, radikalizovaná v reakci na tlak polské administrativy, si dala cíl vytvořit nezávislý ukrajinský stát a vystupovala tak proti všem formám cizí nadvlády nad ukrajinským územím.
V té době anti-sovětská UPA přijala zbraně od Třetí říše v naději, že časem přijde i politické uznání nezávislého ukrajinského státu. V roce 1943, tj. během nejkrvavější fáze konfliktu s Polskem, byl ale již Bandera uvězněn v německém koncentračním táboře. V pozdějších letech, vlastně až do roku 1955, vedla UPA úspěšnou partyzánskou válku proti Sovětům a NKVD. Proto byly také na revolučním Majdanu vidět černo-červené vlajky UPA bok po boku oficiálních modro-žlutých ukrajinských vlajek. Kdyby se Polákům a Ukrajincům podařilo překonat etnické napětí už ve 40. letech minulého století (a jsou známy precedenty společných akcí polské Zemské armády a ukrajinské UPA proti NKVD), současné protipolské tendence v UPA by jednoduše neexistovaly. Navzdory těmto historickým epizodám však geopolitická a obranná spolupráce Národního sboru s Polskem vzkvétá.
K prvním krůčkům sblížení dochází ale hlavně na významných historických místech. V roce 2016 Národní sbor podpořil výzvu polských vlastenců lvovské radnici, aby neodstraňovala sochy lvů vzdávající hold polské mládeži, která padla v prohraných bitvách o Lvov, což je bohužel v Polsku ohledně ukrajinských památníků běžná praxe. Když vládní polská strana „Právo a spravedlnost“ (PiS) zahájila „historické války“ s Ukrajinou, aby upevnila svou voličskou základnu pomocí vymezení vnějšího nepřítele (čemuž napomohla i vazalská loajalita Petra Porošenka k politice Angely Merkelové), vypuklo nanovo napětí mezi ukrajinskými a polskými nacionalistickými organizacemi. Spolupráce v rámci Podpůrné skupiny Intermaria ale přerušena nebyla. V současné době připravujeme praktický seminář o ukrajinsko-polském smíření v oblasti národní paměti obou zemí. Našim úsilí v tomto směru chceme vytvořit příklad i pro další evropské národy: Srbů a Chorvatů, Řeků a Bulharů, Poláků a Litevců, Finů a Švédů, Slováků a Maďarů a jiných.
Nynější dubnové bezpečnostní fórum v Lublinu za účasti důstojníků LITPOLUKRBRIG (Litevsko-polsko-ukrajinské brigády) a našich delegátů se bude konat pod záštitou polského ministerstva národní obrany a završí tři roky aktivity naší Podpůrné skupiny Intermaria v této oblasti*. Další strategie pro rozvoj celého Intermaria byla rozpracována na třetí konferenci Podpůrné skupiny Intermaria naším dlouholetým polským partnerem Mariuszem Pateym, ředitelem Institutu Romana Rybarského. Ten představil ekonomickou infrastrukturu Intermaria, jež má sestávat z následujících klíčových prvků: Banka Intermaria, Investiční fond Intermaria a Fond solidarity Intermaria.
Samozřejmě, že hlavní roli v nadnárodní konsolidaci regionu sehraje nový nacionalismus a modely evropské jednoty, jež nacházíme u autorů třetí pozice, jako byli Ernst Jünger, Julius Evola, Oswald Mosley, Pierre Drieu la Rochelle, Dominique Venner, atd. Považujeme to za spravedlivou výměnu: přijímáme západoevropské nadnárodní přístupy, zrozené z trosek někdejší evropské supervelmoci, zničené v bouřích 2. světové války – a na oplátku nabízíme jako odrazový můstek znovuzrození Evropy geopolitickou platformu Intermaria.
*Poté co Národní Sbor uspořádal shromáždění o 10 000 účastnících a během setkání s Petrem Porošenkem a jeho potenciálními voliči po celé Ukrajině kladl nepříjemné otázky ohledně osudu milionů, ukradených z vojenského rozpočtu jeho kolegy oligarchy, vyvinul Porošenko na oplátku politický tlak na ukrajinského konzula v Lublinu a ten zase vyhrožoval vedení univerzity Marie Curie-Sklodowské v Lublinu, aby působilo problémy studentským výměnným programům mezi Polskem a Ukrajinou, budou-li hostit Národní sbor a Azovský pluk. Momentálně jak ukrajinská strana, tak i Poláci, kteří nás pozvali, Fórum bojkotují. Petro Porošenko ale už sklízí plody své politiky: v prvním kole prezidentských voleb 31. března, získal jen 16 % hlasů voličů ve srovnání s více než 30 % svého hlavního soupeře Volodymyra Zelenského. (aktualizováno 4. dubna 2019).
přeložil Ondřej Mann
Záverečnú – tretiu časť rozhovoru zverejníme na stránkach RECONQUISTA opäť v nedeľu (2. 2. 2020) o 20:00.
