Nech už je existencia a aktivity ukrajinského pluku AZOV vnímaná akokoľvek kontroverzne, zrejme len málokto disponuje informáciami z prvej ruky, ktoré môžu do problematiky vniesť viac svetla. Práve preto sme sa rozhodli širokej verejnosti sprístupniť nasledujúci obsiahly rozhovor. V jednotlivých častiach sa postupne budete mať možnosť dočítať o rôznych ďalších aktivitách spojených s agilnou rečníčkou a neustále cestujúcou tajomníčkou azovského hnutia – Olenou Semenyak. Pre slovenských čitateľov rozhovor exkluzívne uvádza takto:
,,Aj keď bol rozhovor pôvodne určený fínskemu publiku, projekt Intermarium je veľmi blízky aj slovenskému ľudu a to nielen kvôli jeho dobre známemu znaku. Krajiny strednej a východnej Európy nie sú ničím iným než hospodárskou perifériou EÚ, zatiaľ čo v rámci predpokladanej architektúry Intermaria, je každá z nich dôležitou súčasťou antického historického súboru a ten dnes prechádza renesanciou. Je celkom symbolické, že na úvodnej konferencii Intermarium Support Group v Kyjeve 2. júla 2016 sa zúčastnila aj delegácia Slovenskej pospolitosti. Odvtedy zbierali finančné prostriedky každú zimu a posielali ich deťom a rodinám vo vojnou postihnutých oblastí východnej Ukrajiny. Nemenej symbolická je skutočnosť, že Slováci publikujú časopis Reconquista, ktorý ukazuje skutočný horizont Intermaria, ako reálnu tretiu geopolitickú cestu. Preto je veľmi prospešné viesť metapolitickú vojnu bok po boku s takýmito spojencami.“
Rozhovor pořídil Verkkolehti Sarastus v předvečer finské konference Awakening, konané 6. dubna 2019.
Verkkolehti Sarastus (dále jen VS): Jste prominentní postavou v ukrajinských nacionalistických kruzích a blízký vztah máte také s mnoha dalšími evropskými nacionalistickými/identitářskými hnutími. Spolu-pracujete nebo jste spolupracovala s Pravým sektorem i dobrovolnickým plukem Azov. Můžete našim čtenářům prozradit něco málo o sobě a svém politickém vývoji?
Olena Semenyaka (dále jen OS): Děkuji za vaše laskavá slova. Stručně řečeno, moje cesta do nacionalistických kruhů začala dějinami idejí a mými univerzitními studiemi a nyní se tak kruh vlastně uzavřel, jelikož naše nacionalistické hnutí dosáhlo takové míry rozvoje, že musím svou pozornost věnovat především vzdělávacímu programu pro naše početné aktivisty, a tak vlastně přispět k rozvoji nového humanitárního a vědeckého prostředí pro celou ukrajinskou společnost.
Jako univerzitní a později i postgraduální studentka jsem se zabývala dědictvím německé konzervativní revoluce s důrazem na dílo Ernsta Jüngera a jeho dialog s Martinem Heideggerem o překonání staré západní metafyziky a o vyhlídce na „návrat bohů“. Nejdůležitějším filozofem formujícím jejich diskusi o možnostech překonání evropského nihilismu byl samozřejmě Friedrich Nietzsche. Osobní úvod do „nietzcheánství“ mi poskytly romány Jacka Londona. Bez mocné síly skryté ve filosofii života bych se jen stěží stala praktickým architektem panevropských myšlenek, obhajovaných dlouho přede mnou třeba Ernstem Jüngerem, Juliem Evolou, Oswaldem Mosleym, Pierrem Drieu la Rochellem a dalšími ikonami geopolitické Třetí cesty. Má teoretická studia i praxe se tak v podstatě navzájem doplňují.
Zpočátku jsem je rozvíjela v rámci metapolitické komunity nazvané Klub ukrajinských tradicionalistů. Když pak vypukla majdanská revoluce, využila jsem nasbírané mezinárodní kontakty k propagaci postrevoluční Ukrajiny, jakožto prostoru politické svobody a možností rozvoje geopolitické Třetí cesty mezi Západem a Ruskem. Poté, co se Pravý sektor jako širší národně revoluční hnutí rozpadl a zhroutil, jsem ve své práci pokračovala v nově zrozeném Azovském hnutí v čele s Andrejem Biletským. V současnosti je Intermarium (Jadersko-pobaltsko-černomořská unie) coby platforma pro „restart“ Západu oficiální geopolitickou doktrínou stranického programu Národního sboru, našeho parlamentního křídla.
Vedle geopolitické (vojenské, ekonomické, kulturní, informační atd.) spolupráce se zahraniční politika Národního sboru opírá i o sofistikované metapolitické koncepce, včetně „horizontálních“ (kulturní a civilizační analýzy, etnografie, politika identity atd.) a „vertikálních“ aspektů („sférický“ model dějin, archeofuturismus, dynamický přístup k Tradici a jedinečná cesta modernizace atd.), což jsem zdůraznila i ve svém projevu na poslední konferenci Etnofutur v Tallinnu za účasti mnoha finských účastníků. V důsledku toho jsme spolu s kolegy iniciovali metapolitickou spolupráci mezinárodního oddělení Národního sboru pod mým vedením s klubem Plomin, který má na starosti různé vzdělávací projekty, abychom tím naši dlouhodobou synergii pozvednuli na vyšší úroveň. Mé současné aktivity jsou tak situovány v průsečíku těchto dvou struktur Azovského hnutí.
Nedávno bohužel zemřel Guillaume Faye, francouzský teoretik Intermaria. Věřím, že našim úkolem je i nadále rozvíjet jeho koncepci v geopolitickém rámci Intermaria.
VS: V roce 2013 stáli nacionalisté v první linii demonstrací na Majdanu a významnou roli mají i v probíhající válce, na Ukrajině si ale výraznější podporu veřejnosti nezískali. Myslíte si, že se tato situace může v budoucnu změnit?
OS: Potenciál ukrajinského nacionalistického hnutí se vlastně od revoluce dramaticky zvýšil. Musím dodat, že majdanská revoluce je neúplná. Sevření oligarchickými médii, které formují či přesněji řečeno „reprezentují“ populární sympatie, totiž na Ukrajině zůstává stále velmi silné. Současného ukrajinského prezidenta (volby se budou konat na konci března) Petra Porošenka lze označit za západně orientovaného pravicového populistu. Aby získal finanční podporu od Západu, která se ale samozřejmě nedostane ani do ukrajinské ekonomiky, ani k armádě, vyjadřuje Porošenko neustále svou oddanost ideálům „otevřené společnosti“ a „progresivním hodnotám“ ve vzdělávacím systému. Vzhledem k tomu, že ukrajinská společnost tak „otevřená“není, cílily hlavní slogany Porošenkovy předvolební kampaně realisticky na konzervativní city Ukrajinců: „Mateřština! Armáda! Víra!“. Mohu vás ujistit, že na ekonomicky oslabené Ukrajině bývají průzkumy veřejného mínění, které ukazují vysoké hodnocení establišmentu, kompletně zfalšovány.
Počátkem března donutil Národní sbor Porošenka, aby vyhodil jednoho ze svých chráněnců, který rozkradl miliony z vojenského rozpočtu země. Šetření však bylo zmrazeno a pachatelé nebyli zatčeni. Brzy nato došlo k narušení prezidentského setkání Porošenka s občany a našimi aktivisty. Ti mu položili nepohodlné otázky a někteří z nich byli kvůli střetům s policií zatčeni. V současné době nabírá konfrontace mezi Národním sborem a Porošenkem stále vyšších obrátek.
Porevoluční politická elita se v roce 2014 dostala k moci ze dvou hlavních příčin:
- Pravý sektor, jakožto zastřešující národně revoluční hnutí nedokázal obsadit volné státní pozice kvalifikovanými elitami. Mocenské vakuum tak vyplnili různí „vlastenečtí“ a „revoluci podporující“ oligarchové, jako je Porošenko.
- Úspěch nové „národně-liberální“ elity je možný pouze za předpokladu, že v podstatě převezme a „ukradne“ rozsáhlý vlastenecký program ochrany ukrajinského jazyka, historie, kultury i národních hrdinů. V roce 2015 tak například byli veteráni Ukrajinské povstalecké armády zrovnoprávněni současnou vládou Ukrajiny s veterány Rudé armády. Západními i ruskými institucemi jsou však dodnes považováni za „kolaboranty s Třetí říší“. Byly to samozřejmě jen politická gesta k zavděčení se revolucí probuzených etnocentrických nálad mas. Ukrajinské vládě nezáleží na kulturní autonomii národnostních menšin ze sousedních zemí, což poškozuje ukrajinské vztahy s přirozenými spojenci v regionu.
Ve větším měřítku pak stejnou strategii využití majdanské revoluce ke svým účelům praktikují i západní politické elity a média, když vyjadřují svou podporu boji Ukrajinců za demokracii a spravedlnost. Hlavním cílem této strategie je oslabit nacionalisty, kteří revoluci v ulicích provedli. Například nacionalistická strana Svoboda v době Majdanské revoluce vstoupila do koalice s liberály a ztratila své pozice z téhož důvodu, proč Pravý sektor v porevolučních parlamentních a prezidentských volbách získal tak málo hlasů: méně „radikální“ politické síly fakticky ukradly a přebraly jejich agendu.
To je také důvodem, proč Azovské hnutí, coby ukrajinské nacionalistické hnutí nové generace, přijalo odlišnou strategii – „od armády k politice“. Strategii jsem popsala na konferenci Etnofutur III. v Tallinnu, dalece přesahuje důraz „jen“ na parlamentní politiku, což navíc mnohem lépe odpovídá hybridním výzvám Ukrajiny a světa 21. století. V důsledku toho rozvíjíme nejen politickou stranu Národního sboru a na podzim se připravujeme na zformování silné frakce v ukrajinském parlamentu, ale věnujeme pozornost i našemu kmenovému hnutí, tzn. vojenským strukturám Azovskému pluku Národní gardy Ukrajiny (podřízenému ukrajinskému Ministerstvu vnitra). Rozvíjíme i teritoriální obranu (Národní milice) a sdružení veteránů (Bratrstvo veteránů), zastoupených v Občanské radě nově vytvořeného Ministerstva ukrajinských veteránů. Strategický důraz klademe ale i na vzdělávací projekty směřující k vytvoření kontrakultury ve společnosti a ovzduší politické svobody na univerzitách, jelikož si uvědomujeme, že pravicové populistické úspěchy bývají zpravidla jen krátkodobé a navíc nedostatečné.
VS: Hnutí Národního sboru je „parlamentním křídlem“ Azova. Je to poměrně nové hnutí, ale zdá se, že si zejména mezi mladými lidmi rychle získává podporu. V lecčems připomíná italskou Casa Pound, evropské identitáře i další nekonvenční nacionalistická hnutí. Byla tato hnutí pro Národní sbor modelem?
OS: Je pravdou, že hnutí Národního sboru (Azov) má mezi mladými hodně příznivců. Okolo Azovského hnutí vznikla celá svébytná subkultura a je tak velice snadné odlišit „Azovce“ od aktivistů ostatních ukrajinských nacionalistických organizací, jejichž myšlenky ani styl nezaznamenaly od 90. let téměř žádný posun. Je také pravda, že CasaPound Italia (která má ve svých řadách i několik dlouholetých aktivistů z Ukrajiny) byli jednou z prvních evropských organizací, jež podpořily revoluční Majdan a zapojily se do něj a pro nás – ukrajinské nacionalisty nové generace, byla vždy vzorem. Jedním z našich projektů je proto centrum pro mládež „Cossack House“. To se nachází v samotném srdci hlavního města Kyjeva a bylo vytvořeno přesně podle slavného squatu hnutí CPI. Naše centrum má posilovnu, přednáškový sál, uměleckou školu, nahrávací studio, ale především je v něm sídlo metapolitického klubu Plomin, silně inspirovaného nejen projektem CasaPound Zentropa, ale i francouzskou Novou pravicí. Jako průkopníci novátorského panevropanství, což není u italské organizace velkým překvapením, byla CasaPound díky svému zahraničnímu korespondentovi Albertu „Zippo“ Palladinovi zastoupena také na druhé konferenci Paneuropa v Kyjevě. Panevropanství jako projekt spočívající na dvou pilířích – metapolitice a geopolitice, ostatně přivedly do Cossack House i mě samou.
Pokud jde o identitáře, tak s nimi skutečně úzce spolupracujeme, zejména s německým identitářským hnutím (Flamberg Club, Jungeuropa Verlag). Na jaře roku 2018 jsem promluvila na ukrajinském večeru v Halle, pořádaném Flamberg Clubem a na sklonku léta jsem promluvila o panevropském smyslu Intermaria na prvním fóru Jungeuropa v Drážďanech. Letos v únoru jsem navštívila metapolitické centrum NPD Haus Montag ve městě Pirna. Při návštěvě jsme se dohodli na výměnné publikační spolupráci se spřátelenými vydavatelstvími jako Antaios Verlag německé Nové pravice pod vedením Götze Kubitscheka. Nanejvýš vítané je také nakladatelství finské Identitářské organizace Suomen Sisu, Kiuas.
Loni v létě jsem navštívila také akci Der III. Weg „Bouřící se mládí“(The Youth in Storm), jež měla také svou sportovní, metapolitickou a hudební část. V květnu budu hovořit na konferenci pořádanou portugalskou organizací, výstižně pojmenovanou Escudo Identitário. Švýcarští, francouzští, vlámští, čeští či slovenští identitáři, nemluvě o pobaltských etnofuturistických organizacích a populárních identitářských videoblogerech a aktivistech – ti všichni se mohou počítat mezi spojence Národního sboru. Naše metapolitické iniciativy jsou samozřejmě silně ovlivněny Generací Identity.
Zřejmé jsou však i rozdíly – a to i odhlédneme-li od rostoucího soustředění se Azovského hnutí na parlamentní politiku. Unikátní historické podmínky, jejichž využitím se guerillová jednotka poměrně rychle stala uznávaným a profesionálním Plukem Azov a mladé ženy jako já se mohly dostat dovedení ambiciózních metapolitických a geopolitických projektů, nás pozvedávají nad (sub)kulturní úroveň a v dobrém slova smyslu nás tlačí, abychom si vytyčili globální cíle a úkoly. To podmiňuje i logiku vývoje azovského hnutí a jeho hlavních částí: Azovský pluk (vojenské křídlo), Národní sbor (parlamentní křídlo), Národní milice (polovojenská struktura) a více než tři desítky sociálních, sportovních i vzdělávacích institucí fungujících jako nezávislé nevládní organizace. Proto také ve skutečnosti budujeme „stát ve státě“. Některé naše projekty, například systém vlasteneckých táborů mládeže, však podporuje i vláda. Korupce, prozápadní servilita, nebo pátá kolona Kremlu jsou však problémy příliš závažné, než aby je bylo možné vyřešit prostřednictvím pouhého „entryismu“. Tlačíme na lidi u moci a využíváme veškerých pák, abychom jim dali jasně najevo, že další Majdanská revoluce – pokud ji jejich nezodpovědná a protinárodní politika někdy vyvolá – už jim neponechá prostor pro další „zázračný“ návrat ve vlasteneckém hávu.
VS: Je moderní ukrajinský nacionalismus přímým dědicem Stephana Bandery a OUN, nebo se vaše představy od dřívějších tradic nějak výrazněji liší? Kyjevská Rus samozřejmě zůstává důležitým historickým ukotvením pro ukrajinské nacionalistické smýšlení, že ano?
OS: Moderní ukrajinský nacionalismus by bezpochyby nikdy nevznikl, nebýt jedinečné organizační práce prováděné v minulém století Organizací ukrajinských nacionalistů a odhodlání bojovat za svou B (Bandera) frakci. Neexistence takových organizací v nedávné ruské minulosti například vysvětluje, proč je pro ruské nacionalisty tak obtížné překročit úroveň subkultury. V ukrajinském případě ale od formálního obnovení ukrajinského státu po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 takovýto základ existuje. Navíc vojenské křídlo OUN, Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), vedlo účinný guerillový boj proti Sovětům a NKVD až do roku 1955. Moderní ukrajinský nacionalismus ovšem neutvářela jen OUN-UPA. Za přímé předchůdce současných ukrajinských dobrovolnických praporů a nacionalistických stran musíme označit také partyzány z Chlodného Jaru (Kholodnyi Yar – Studené rokle), místa historické ukrajinské vojenské slávy kozáků i dalších bojovníků za nezávislost Ukrajiny v letech 1917-1921.
Vojenský rozměr ukrajinského nacionalismu se v plném rozsahu obrodil pouze v podobě Azovského praporu, který byl také jako jediný ukrajinský dobrovolnický prapor rozšířen na plný pluk. Mnoho nacionalistů je ale roztroušeno po různých jednotkách oficiálních ukrajinských ozbrojených sil, kde plní svou vlasteneckou povinnost a obětují se za Ukrajinu. Příkladem může být dobrovolnický ukrajinský sbor Pravého sektoru. Jen Azovskému hnutí se ale podařilo založit vojenskou školu. Je pojmenována po plukovníkovi Jevhenu Konovalecovi, zakladateli OUN a má ambici vést důstojnické kurzy pro vojáky z celých ukrajinských obranných sil, a krom toho také obnovit sovětskou armádou zničený systém seržantů.
Ideologie, tj. širší teoretický rámec Azovského hnutí, je mnohem komplexnější, stejně jako kulturně-historický základ ukrajinské identity. Nemohu mluvit jménem ostatních ukrajinských nacionalistických organizací, protože většina z nich je docela podezřívavá k panevropanství i pohledu na věci z širší perspektivy. Bojí se totiž, že by to mohlo narušit jejich zažité ideologické mantinely. Naše starší myšlenka, tedy založit otevřenou univerzitu pro aktivisty ze všech ukrajinských nacionalistických hnutí, je proto stále aktuální.
Národní sbor spustil také historický projekt s názvem „Paměť národa“, který doplňuje státem sponzorovaný, často pohříchu povrchní, proces dekomunizace. Chceme nejen odstranit komunistické pomníky, ale také je nahradit připomínkou méně známých národních hrdinů jednotlivých regionů.
V rámci projektu proběhl převoz pečetidla Svjatoslava I. Igoreviče, válečníka-kněze Kyjevské Rusi z Ruska na Ukrajinu, kde byl dříve nalezen. Tato historická postava je velmi důležitá pro hnutí Azov, stejně jako i jiné osobnosti, například ukrajinský teoretik Intermaria Yurii Lypa nebo ideolog naciokracie, ukrajinské doktríny třetí pozice, Mykola Stsiborskyi.
Existují však i historické projekty na křižovatce našich metapolitických a geopolitických činností, přesahující ukrajinskou identitu, etnogenezi a budování státu. Například výše zmíněný zakladatel OUN, plukovník Jevhen Konovalec, se během svého pobytu v litevském Kaunasu dost naučil ze zkušeností litevských protisovětských partyzánů, tzv. Lesních bratrů. Koordinuji Podpůrnou skupinu Intermaria, jedním z jejichž strategických cílů je mj. propagovat regionální a v dlouhodobém horizontu i panevropskou historiografii evropských národů.
Striktně metapolitické a vědecké zázemí pro geopolitické projekty Intermarium i Panevropa poskytují hlavně indoevropské studie. Zde zkoumáme také indo-íránské kulturní vlivy, zanesené na území moderní Ukrajiny a do našeho genofondu Skyty a Sarmaty. Ještě před Kyjevskou Rusí se zde totiž nacházela gótská a skytská království a obě zasahovala až na Krym, kde zanechala četné historické stopy. Skandinávské vlivy ze severu a řecké z jihu zkoumal např. Lypa ve svých pracích o obchodní stezce vedoucí „Od Varjagů k Řekům“. Nedávný genetický výzkum ve Švédsku potvrdil, že DNA současných Švédů je téměř totožná s DNA lidí žijících na Ukrajině před 5000 lety, odkud později migrovali na západ a na sever.
Posvátná geografie jak ve formě teoretických výzkumů, tak i terénního mapování starověkých památek a „mocí nabitých míst“ na moderní Ukrajině i mimo ni, nám pomáhá oživit a ve světle pozdějších národních dělení utvrdit jednotu našeho regionu i celé Evropy v kontextu archeofuturismu. To pro mě krom jiného znamená především jednotu archaického vnímání světa se smělými „faustovskými“ projekty.
preložil Ondřej Mann
Pokračovanie rozhovoru zverejníme na stránkach RECONQUISTA opäť v nedeľu (26. 1. 2020) o 20:00.
